Český kubismus
Kubismus je původně směr ve francouzském malířství, později specifikum v české architektuře. Vychází z principu, že základním tělesným tvarem je krychle a tedy umělecké dílo komponované v geometrických tvarech odvozených z krychle je působivější a obsahově bohatší. Kubistická architektura se rozvíjela hlavně v letech 1910 - 1914. Za rok jejího zrodu se ovšem uvádí rok 1911, kdy se avantgardní Skupina výtvarných umělců rozešla se spolkem Mánes a její členové Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman se stali tvůrci a propagátory kubismu v architektuře. Ačkoli podobně jako u moderny zasáhla i do vývoje kubistické architektury první světová válka, kubistická nebo kubismem ovlivněná díla najdeme ještě v poválečných letech (např. v roce 1919 Učitelské domy v Praze).
České kubistické architektuře předchází kubismus v malířství s jeho předním přestavitelem Emilem Fillou. Architekti ve svých teoretických směrnicích kubismu vyslovují požadavek dynamismu, který by překonal hmotu a klid v ní obsažený tvůrčí myšlenkou, aby výsledek vyvolal v divákovi pocity dynamičnosti a výrazné plasticity.
Pavel Janák
Narodil se 12.března 1882 v Praze. V roce 1911 se stal jedním z průkopníků kubismu v architektuře. Své návrhy doprovázel texty, publikovanými v celé řadě časopisů jako např. Styl, Umělecký měsíčník, Kmen nebo Volné směry.
Josef Gočár
Jméno Josefa Gočára, který patřil k nejnadanějším a nejproduktivnějším architektům první poloviny 20. století, je úzce spojeno s městy Prahou, Pardubicemi, Hradcem Králové a jinými.
Vlastislav Hofman
Vlastislav Hofman se narodil 6.února 1884 v Jičíně. Byl architektem, návrhářem uměleckořemeslných předmětů, scénografem a grafikem, který považoval kubismus za styl dávající prostor tvarovým nápadům a umělcově fantazii.
Emil Králíček
1877 - 1930 (narozen v Českém Brodu, zemřel v Praze)
Emil Králíček je znám především znalcům a historikům architektury, kteří o jeho realizacích a zároveň o jeho vlivu na současnou tvář Prahy vědí.
Bohumil Waigant
1885 - 1930 (narozen 26.1.1885 v Praze, zemřel 17.8.1930 v Hradci Králové)
Předčasně zesnulý architekt zasluhuje čestné zmínky pro poctivost, s jakou od počátku se snažil výtvarně řešiti úkoly, které dávala stavitelství nová doba. Zprvu sochař a malíř, žák profesorů Suchardy a Maška na Umělecko-průmyslové škole v Praze, zakotvil po absolvování této školy v atelieru Kotěrově a byl přijat pak i do jeho speciálky. Zde vytříbil si správné pojetí funkce architektovy v moderní době a v tuhé kázni spolupracovníka mistrova na stavbě Městského musea Hradci Králové získal i potřebné praktické znalosti. Působil pak jako vedoucí síla atelierů v Praze, Plzni i Hradci až do konce světové války, kdy přijal místo profesora průmyslové školy pro obor stavitelský, zprvu v Prešově, od r. 1929 v Hradci Králové, kde působil do smrti. Příležitost, již mu dal náhlý vývoj Hradce v posledních dvaceti letech v oboru, který mu byl nejbližší, totiž ve výstavbě moderního obydlí, byla veliká a Waigant zanechal zde trvalou památku v několika stavbách, jichž stylový ráz přes slušnou míru osobního výrazu ukazuje ke Kotěrovi a vídeňské škole (z okruhu Hofmanova a jiných) jako vzorům. Práce po válce navrhované užívají sice moderního materiálu betonu, ale zůstávají přece myšleny v rámci forem, v nichž se Waigant původně vyškolil.